Patronky české země očima sochařů a malířů

Česká země má své patrony i patronky a jejich podobizny zdobí kostely, kaple, průčelí domů i obrazy v galeriích. Mezi ženskými postavami vynikají tři jména: svatá Ludmila, svatá Anežka Česká a svatá Zdislava. Právě ony se staly námětem, ke kterému se sochaři a malíři vracejí po staletí.

Kdo jsou patronky české země

Patron země je světec, o němž se věří, že se za danou zemi přimlouvá. U českých patronů se tradičně uvádějí postavy spojené s ranými dějinami země, jako je svatý Václav, svatý Vojtěch nebo svatý Prokop. Mezi ženami stojí na předním místě Ludmila, Anežka a Zdislava.

Úcta k nim se v průběhu staletí měnila. Někdy byla silná a slavnostní, jindy ustoupila do pozadí. Právě tyto vlny zájmu se odrážejí i v umění, které vznikalo v různých obdobích.

Kdo se zajímá o české dějiny, narazí na jejich jména často i mimo církevní prostředí.

Svatá Ludmila a počátky úcty

Ludmila byla manželkou prvního doloženého českého knížete Bořivoje a babičkou svatého Václava. Podílela se na šíření křesťanství v zemi a vychovávala svého vnuka. Zahynula násilnou smrtí, podle tradice roku 921 na hradišti Tetín.

Už záhy po smrti ji lidé začali uctívat jako mučednici, později se stala první českou světicí a patronkou země. Její osud inspiroval kronikáře i skladatele. Antonín Dvořák jí věnoval oratorium Svatá Ludmila, jedno z významných děl české hudby devatenáctého století.

Anežka Česká a Zdislava

Anežka Česká byla dcerou krále Přemysla Otakara I. Místo sňatku, který jí byl nabízen, se rozhodla pro řeholní život a založila v Praze klášter a nemocnici. Za svatou byla prohlášena až koncem dvacátého století, proto bývá vnímána jako patronka, která dlouho stála stranou pozornosti.

Zdislava z Lemberka žila v první polovině třináctého století. Pocházela z významného rodu a provdala se za šlechtice Havla z Lemberka. Proslula péčí o nemocné a chudé, kterým pomáhala ve svém okolí. Svatořečena byla v devadesátých letech dvacátého století.

Její příběh je krátký a lidský: nemocnice, péče, pomoc slabším.

Jak je umění zobrazuje

Ve středověku se podoby světic objevovaly v rukopisech, na oltářních deskách a v nástěnných malbách. Postavy byly zpravidla vyobrazeny v dlouhém rouchu, s klidnou tváří a s předmětem, který je měl odlišit od ostatních. V baroku přibyly sochy na průčelích kostelů a v kaplích, často dramaticky pojaté a zahalené do bohatých látek.

V devatenáctém století se patronky staly součástí národního obrození. Umělci je stavěli vedle sebe s dalšími českými patrony a dávali jim důstojný, až slavnostní výraz. Vznikala díla, která měla posilovat národní povědomí.

Moderní autoři se k tématu vracejí volněji. Zajímá je spíš člověk než světec.

Atributy, podle nichž je poznáte

Každý světec má takzvané atributy, tedy předměty či znaky, podle nichž ho na obraze nebo v kameni poznáte i bez podpisu. Pomáhají divákovi rozpoznat, o koho jde.

• Ludmila bývá zobrazena s knížecím závojem a knihou, někdy i s provazem, který odkazuje na způsob její smrti.
• Anežka nosí řeholní roucho, vedle ní bývá kříž nebo model kostela, který založila.
• Zdislava se objevuje s potřebami pro nemocné, často s chlebem nebo s almužnou pro chudé.

Když atribut znáte, poznáte postavu i v kostele, kde vám nikdo nic nevysvětlí.

Kde se s nimi setkáte

Podoby českých patronek najdete na mnoha místech. Zdobi oltáře venkovských kostelů, objevují se v kaplích, na starých obrazech i v muzejních sbírkách. Ludmila má svou kapli a poutní místo na Tetíně, kde je spojena s počátky české křesťanské tradice.

Stopu po nich nese i Praha. Anežčin klášter na Starém Městě patří k nejcennějším gotickým památkám u nás a její příběh připomíná i socha na Karlově mostě, kde stojí po boku dalších českých světců.

Prohlídka kostela se tak může změnit v hledání symbolů.

Proč některé zůstaly ve stínu

Některé patronky se dočkaly svatořečení až po dlouhých staletích, a to ovlivnilo, jak široce byly známé. Zatímco jiní světci měli své svátky a poutě dávno zavedené, u nich se úcta rozvíjela pomaleji. Právě proto je veřejnost někdy vnímá jako méně známé, i když jejich příběhy sahají hluboko do dějin.

Zájem o ně roste i díky památkové péči a výstavám. Obrazy a sochy, které dřív zely v depozitářích, se vracejí na oči veřejnosti.

Časté otázky

Kolik má česká země patronek?

Uvádějí se tři hlavní ženské patronky: Ludmila, Anežka a Zdislava. Vedle nich se uctívá i řada dalších světic spojených s českými dějinami. Přesný výčet se v různých přehledech mírně liší.

Proč je Ludmila považována za první?

Byla první českou ženou, která dosáhla úcty světice a stala se patronkou země. Její život je spjatý s nejstaršími dějinami českého státu. Zemřela násilnou smrtí a její památka se udržuje dodnes.

Kde uvidím Anežku Českou?

Její jméno nese klášter na Starém Městě pražském, který sama založila. Setkáte se s ní i na obrazech a v kostelích. Její svatořečení na konci dvacátého století zvýšilo zájem o její osobu.

Jsou tyto patronky jen církevní téma?

Ne. Jejich příběhy patří k českým dějinám a kultuře, proto se objevují i v hudbě, literatuře a výtvarném umění. Zajímavé jsou i pro návštěvníka, kterého církevní prostředí jinak neláká.

Můj tip: Doporučila bych při prohlídce starého kostela nejdřív hledat atributy u postav na obraze. Když zjistíte, že žena s knihou a závojem je Ludmila, začne se vám vyprávět příběh sám. A vydejte se i na Tetín, je to krátký výlet s pěknou krajinou.

Zdroje

• Národní památkový ústav, péče o památky a ikonografie
• Arcibiskupství pražské, informace o českých patronech
• Národní muzeum, sbírky výtvarného umění